Právo a e-shopy aneb bez čeho se při podnikání na internetu neobejdete – Odstoupení od kupní smlouvy II.

Publikováno: 11. listopad 2015

V současné době existuje v České republice více než 35 000 internetových obchodů. Velká většina z nich je provozována pouze jako doplněk či téměř hobby s minimálním rozpočtem. Především pro tyto malé a střední e-shopy připravila Asociace pro elektronickou komerci (APEK) v rámci své činnosti sérii článků zaměřených na právní specifika podnikání na internetu. Ve čtvrté části naší série navážeme na předchozí díl a budeme se dále věnovat odstoupení od kupní smlouvy do čtrnácti dnů.

Zatímco v předchozím díle naší série jsme se věnovali především základním informacím a lhůtám, které k odstoupení od kupní smlouvy do čtrnácti dnů náleží, tentokrát se zaměříme na některá praktická ožehavá témata. „Téma odstoupení od kupní smlouvy vládne všem diskuzím e-shopařů na téma legislativa,“ hodnotí ze své zkušenosti výkonný ředitel APEK Jan Vetyška a dále dodává „Správná znalost právních předpisů (nejen) v tomto případě může obchodníkům ochránit jejich příjmy. Je důležité, aby internetoví prodejci znali své povinnosti, ale samozřejmě také práva.

O existenci práva na odstoupení od smlouvy do čtrnácti dnů ze strany spotřebitele ví snad každý provozovatel i toho sebemenšího e-shopu. Často se však opakují související dotazy, na které je třeba správně odpovědět. Jedním z ožehavých bodů je pak vracení finančních prostředků zpět kupujícímu. „V případě, že obchodník splní všechny informační povinnosti a vrácené zboží není poškozeno nad rámec běžného vyzkoušení, má spotřebitel v souladu s § 1832 občanského zákoníku právo na vrácení všech peněz včetně nákladů na dodání zboží. Náklady na dodání zboží je myšlena částka, kterou kupující uhradil za doručení zboží z e-shopu směrem k němu,“ uvádí Vetyška. Prodávající ovšem nesmí zapomenout kupujícího informovat správným způsobem (v souladu s § 1820 občanského zákoníku) také o tom, že kupující ponese náklady spojené s navrácením zboží. Jinak je tento náklad prodávající povinen spotřebiteli nahradit!

Občanský zákoník dále omezuje právo na výši vráceného dopravného. „Obchod vrací spotřebiteli pouze náklady ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu dodání zboží. Pokud tedy zákazník například zvolí rychlou dopravu kurýrem, při odstoupení od smlouvy obdrží zpět pouze poštovné. Za nejlevnější nabízený způsob dodání ale samozřejmě nelze považovat osobní odběr zboží.“ Peníze má e-shop vrátit spotřebiteli stejným způsobem, jakým je od zákazníka získal. To samozřejmě může působit v praxi komplikace, nicméně na základě souhlasu kupujícího lze vrátit prostředky také jiným způsobem.

A jak je to s dalšími poplatky, které souvisí s odstoupením od kupní smlouvy? „Obchodník v žádném případě nesmí zákazníkovi účtovat žádné poplatky, které by byly vázány k odstoupení od kupní smlouvy dle § 1829 občanského zákoníku. Někdy se setkáváme s poplatky typu převzetí, přezkoumání, nové zabalení a podobně. Taková ustanovení nepatří do obchodních podmínek a nesmí být na spotřebiteli uplatňována,“ říká Jan Vetyška.

Jiná situace nastává v případě, kdy zákazník zboží používal jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby si jej vyzkoušel. Zde se sice rozchází český právní řád, konkrétně § 1833 občanského zákoníku, s evropskou směrnicí 2011/83/EU, nicméně podle názoru APEK by i v tomto případě mělo být znění občanského zákoníku vykládáno v souladu s právem EU. Z něho vyplývá, že spotřebitel odpovídá za případné snížení hodnoty zboží v důsledku nakládání s tímto zbožím jiným způsobem, než je nutné k tomu, aby se s ním obeznámil. V praxi tedy může obchodník takové poškození a snížení hodnoty například započíst oproti vráceným finančním prostředkům zákazníkovi.

Je třeba si uvědomit, k čemu právo na odstoupení od kupní smlouvy slouží. Je to ochrana spotřebitele, která mu zajišťuje relativně stejné možnosti si zboží vyzkoušet, jako je tomu v kamenných obchodech. Na druhou stranu však nemůže toto právo zneužívat. E-shopy nejsou půjčovny zboží zdarma,“ doplňuje Vetyška a pokračuje „Někdy se setkáváme s názorem, že obchodník si nemůže rozdíl způsobený znehodnocením zboží započíst. S tím však jednoznačně nesouhlasíme.

Jak tedy přistupovat k odstoupení od kupní smlouvy do čtrnácti dnů? V první řadě je třeba se s tímto spotřebitelským právem smířit jako s faktem. Obchodník musí v rámci svého podnikání na internetu kupující správně a dostatečně informovat, aby se vyhnul jak sankcím od státních orgánů, tak například prodloužení lhůty pro odstoupení. Nebo aby naopak nemusel hradit také náklady spotřebitele na vrácení zboží zpět k obchodníkovi. Dále je pak třeba přistupovat správně jak ve způsobu, tak i výši vrácených finančních prostředků. Spotřebitel má právo obdržet své finance zpět stejným způsobem, jakým je uhradil, a to včetně nákladů na dodání zboží. Obchodník je povinen vrátit tyto finanční prostředky zpět do 14 dnů od momentu odstoupení od kupní smlouvy, avšak zároveň nemusí peníze vracet dříve, než mu zákazník odešle zpět zakoupené zboží.

Všem obchodníkům radíme postupovat při řešení tohoto nároku citlivě. Spotřebitelé samozřejmě znají více svá práva než povinnosti, nicméně zákon je obvykle na jejich straně. Je vhodné najít se svým zákazníkem vždy tu nejlepší cestu, jak celou záležitost vyřešit ve shodě a bez konfliktů,“ uzavírá Jan Vetyška.

Komentář JUDr. Josef Aujezdský - advokátní kancelář Mašek, Kočí, Aujezdský

Nově je v občanském zákoníku výslovně upraven také běh lhůt pro odstoupení od smlouvy v těch případech, kdy je na základě jedné kupní smlouvy doručováno více kusů zboží. Konkrétně je uvedeno, že lhůta pro odstoupení od smlouvy, jejímž předmětem je několik druhů zboží nebo dodání několika částí, běží až ode dne převzetí poslední dodávky zboží spotřebitelem.

Odstoupení od kupní smlouvy do 14 dnů:

  • Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
    • § 1811, § 1820, § 1826 – sdělení před uzavřením kupní smlouvy
    • § 1829 – odstoupení od kupní smlouvy spotřebitelem
    • § 1832 – způsob vrácení finančních prostředků i zboží
    • § 1833 – odpovědnost spotřebitele za snížení hodnoty zboží
  • Směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů
Články 9, 10 a 11